Arthur Rimbaud - Vyjevené děti

Houf dětí zvědavé se krčí
pod vetkým oknem pod chatrčí,
kde září sklep,

a přes sklo, zahalené v páře,
se dívá lačně na pekaře,
jak mísí chléb.

Dvě bílé ruce sebou hází,
hned hnětnou pecen, hned jej sází
jak podle not.

Pak pecen za pecnem se peče
a pekařovi z čela teče;
mastný pot.

Houf dětí báziivě se chvěje
pod sklepním oknem, které hřeje
jak matčin klín,

a při pohledu na kynutí
jim stoupá v ústech samou chutí
na tisíc slin.

Když vyndá pekař z pece housky
a klade polámané kousky
na zvláštní plech,

a když je na pukličky dává,
tu zatočí se dětem hlava
a ztají dech.

Ta umouněná jezulátka
hltají v duši cukrlátka
a koláčky

a oči se jim v spánku klíží,
když tisknou k pekařové mříži
své čumáčky

a modlí se k té světlé díře,
v níž otvírá se jejich víře ráj,
plný krás,

ráj s velkou pecí, která syčí -
a z kalhot se jim dere mlíčí
přes sníh a mráz.